Proč některá bezpečnostní opatření selhávají?

Při zpracování bezpečnostních auditů se jen výjimečně setkávám s tím, že by škola neměla nastavena žádná bezpečnostní opatření. Ve většině případů existuje krizová dokumentace, technické zabezpečení i jasně stanovené postupy.

Často ale zjišťuji, že opatření sice existují, ale v každodenním provozu se používají jinak, než bylo zamýšleno. Nejčastější příčinou selhání tedy nebývá nedostatek techniky či chybějící směrnice, ale lidský faktor a rutina. Začíná to drobnými ústupky od pravidel. Dveře, které mají zůstat uzamčené, se nechávají otevřené „jen na chvíli“, přístupové čipy si zaměstnanci půjčují mezi sebou, návštěvy vstupují do budovy bez ověření totožnosti a bez doprovodu, protože je někdo „zná od vidění“. Každé takové rozhodnutí může působit jako maličkost, ale “součet” těchto maličkostí postupně oslabuje celý bezpečnostní systém.

Právě proto je velice důležité pravidelně ověřovat, zda a jak bezpečnostní opatření fungují v běžném provozu. Není možné spokojit se s tím, že jsou opatření uvedena v dokumentaci. Jde o to, zda jim zaměstnanci rozumějí, dodržují je a dokáží podle nich postupovat i ve stresové situaci. Ověřením přitom nemusí být vždy rozsáhlé cvičení. Většinou postačí krátké modelové situace, nebo třeba jen společná diskuse. Ostatně o významu komunikace pro bezpečnost se zmiňuji často. Smyslem takového ověření není hledat viníky a upozorňovat na jejich chyby. Smyslem je zjistit, zda nastavený systém funguje v reálných podmínkách a zda poskytne všem podporu ve chvíli, kdy ji budou opravdu potřebovat.

Bezpečnost není jednorázový projekt ani soubor technických opatření. Je to živý systém, který vyžaduje pravidelnou péči, průběžné vyhodnocování a ochotu přizpůsobovat se měnícím se podmínkám.

Skutečná účinnost bezpečnostních opatření se totiž nepozná ve chvíli, kdy jsou schválena či zavedena. Pozná se až tehdy, když je lidé dokážou správně použít ve chvíli, kdy na rozhodnutí zbývá jen několik málo vteřin.